3

Co je vlastně hudba?

Můžeme si o hudbě myslet co chceme, rozvíjet nekonečné úvahy o rytmu, melodii, zvuku či textu, rýmu, verši a přesto nikdy nedojít k definitivnímu závěru. Jistě se však shodneme, že hlavní úlohou hudby je v nás vyvolat různé pocity: radost, smutek, euforii, letargii, chuť tančit, chuť relaxovat apod.

Každý déle trvající akustický vjem, který nějaký pocit v posluchači vyvolá, může být při troše shovívavosti nazýván hudbou. Najdou se samozřejmě ti, kdo budou protestovat, aby např. hra na tibetské kovové misky či digeridoo byla považována za hudbu, ale připustíme-li, že v nás i tyto „člověkem vytvářené změny ve vlnění molekul vzduchu“ vyvolávají obdobné pocity jako hudba, kterou slyšíme v rádiu, v televizi či na internetu, je další diskuse zbytečná.

Pro jednoduchost tvrdíme, že hudba v tradičním pojetí sestává ze čtyř prvků, které si přiblížíme velmi zjednodušenými příklady:

– rytmus (hudba přírodních národů hraná na bicí nástroje, ale též human beatbox)

– melodie (lidová píseň zpívaná bez doprovodu, zpěv ptáků)

– harmonie (akordy hrané na kytaře či klavíru beze zpěvu)

– témbr (tj. zvuková „barva“) (všechny zvuky a ruchy kolem nás)

Příklady uvedené u jednotlivých prvků jsou zjednodušené pro naše potřeby a bystřejší čtenář to dobře ví: slyšíme-li například lidovou píseň, kromě melodie vytušíme přece i „jakoby skrytý“ rytmus (např. z textu), barva hlasu zpěváka/zpěvačky na nás také jistě působí. Stejně tak i zvuk bubnu má svou barvu, kterou též vnímáme spolu s pravidelným střídáním dob (tj. s rytmem). Používáme však tyto příklady abychom jasně ukázali, co přesně máme na mysli.

Hudba je vždy výsledkem spojení těchto čtyř prvků v různých poměrech, variantách a kombinacích v čase. Z estetického hlediska je dokonalá hudba vyváženou kombinací všech čtyř elementů, z nichž každý jednotlivý je zajímavý, nápaditý a svébytný.

Hudba, kterou dnes běžně slýcháme kolem sebe je většinou rytmicky výrazná avšak neměnná (např. „rychlost“ skladby se příliš nemění), melodicky jednoduchá (krátké melodie s jen několika tóny či pouze rytmicky deklamovaným textem), harmonicky prostá (jeden či pouze několik málo akordů, leckdy spolu nesouvisejících) a témbrově výrazná až provokativní (užívá zvuky a barvy, které běžně neslyšíme a jsou tedy pro nás nové, čímž na nás silně při poslechu působí).

Toto shrnutí není pokusem o hodnocení; nezapomínejme, že pokud vyvoláme v posluchači silné pocity, hudba svůj účel splnila. Je ovšem pravdou, že škála pocitů, kterou lze hudbou vyvolat může být mnohem širší než jakou předvádí dnešní tzv. populární hudba. Dobrý producent/skladatel je si toho vědom a se všemi čtyřmi prvky obratně manipuluje. Budeme-li činit pravý opak a slepě dodržovat zaběhlé konvence stylu (tj. pouze věrně napodobovat to, co slyšíme kolem sebe), bude mnoho našich skladeb znít podobně (či jak se říká „na jedno brdo“). Jeden příklad za všechny: všechny odnože elektronické „taneční“ hudby (techno, house, trance, breakbeat, drum´n´bass, hip-hop atd.) mají typickou a zjednodušenou formu, zvláště v rytmické složce. Melodické nápady jsou krátké či žádné, harmonie taktéž, podstatným prvkem takové skladby je rytmická a témbrová složka (můžeme zjednodušeně říci „atmosféra,. kterou směsice zvuků, ruchů či tónů, vytváří“). Zaposloucháme-li se do této produkce ušima posluchače, který nikdy nic podobného neslyšel, jistě uznáme, že výrazná rytmická složka převáží složky ostatní a takový posluchač (např. náš praděd) jen těžko rozliší jednu skladbu od druhé. Totéž ale platí pro hudbu od doby vzniku jazzu, rock´n´rollu, heavy metalu až do dnešních dnů: rytmická složka je v ní téměř vždy nejvýraznějším prvkem („bicí jsou hodně slyšet“), přinejmenším ve srovnání s lidovou písní či hudbou klasickou.

To však neznamená, že moderní elektronická „taneční“ hudba nemůže být svébytným uměleckým vyjádřením tvořivosti autora, které zasáhne posluchače a vyvolá v něm určité pocity, které jsou mu příjemné či nepříjemné. Je však vhodné najít kompromis mezi všemi stavebními prvky hudby, vhodně je použít a předložit posluchačovi v přitažlivé podobě jako nápaditou, pestrou a zajímavou kompozici a to je hlavním úkolem každého producenta/skladatele, která vyžaduje dlouhodobou tvůrčí činnost, píli, vytrvalost a v neposlední řadě i nadání.

Je dobré pěstovat kromě producentsko/skladatelských dovedností i zmíněnou schopnost vnímat naši hudbu jakoby „cizíma ušima“; poskytuje totiž producentovi/skladatelovi výborný prostředek pro zpětnou vazbu, která může vést ke zlepšení našich tvůrčích schopností a v poslední instanci i ke zlepšení našich písní/skladeb.