3

O klamu hudebních stylů a poučeném posluchači.

Ptáme-li se tzv. milovníků hudby (což je podle svých slov dnes téměř každý, nebo se alespoň tak prezentuje před ostatními), kteráže hudba se jim nevíce líbí a kterou shledávají jako subjektivně nejpříjemnější, většinou odpoví buď názvem interpreta či přímo označením hudebního stylu.

Povšimněme si, že interpret a hudební styl v dnešní době znamenají víceméně totéž až na nepočetné výjimky. Když tedy vyslovíte jméno „50 Cent“, nikdo nebude očekávat hudbu symfonickou a řeknete-li Cannibal Corpse, nebude nikomu znít v hlavě díky volné asociaci dechovka. I proto se,  zřejmě aby se ušetřil čas při komunikaci, dozvídáme o tom, že někdo poslouchá hip-hop, grindcore, funky, bluegrass a  podobně.

Toto zjednodušení, kdy se umělec stává ztělesněním určitého hudebního stylu, je sice výhodné pro obchodníky s hudbou, nahrávací společnosti a média všeobecně, avšak posluchač, který je, přiznejme si, přeci jen nejdůležitějším prvkem celého systému, toto rozlišení nepotřebuje. Spíše naopak: tímto rozlišováním (které můžeme klidně označit oblíbeným slovem „škatulkování“), jež je zcela vedlejším a zcela ne-hudebním přívěskem hudby, přichází člověk o  možnost a později i schopnost vnímat a užívat si hudbu jako univerzální a  obecný fenomén, který stojí na mnohem hlubších, avšak přirozených základech vlastních všemu živému kolem nás.

Jeden příklad za všechny a to aktuální: čím dál tím častěji můžeme slyšet z médií či hudebních nosičů různé cover-verze písní z dob minulých a tedy být svědky toho, jak se píseň rocková přetavila v téměř tranceovou hymnu; kdy se fragment složité jazzové skladby stal hlavním (a  též jediným) prvkem hip-hopového coveru a tak dále. Abychom odhalili to, co mají společného Lou Reed a Tribe Called Quest či Sting a Puff Daddy, nemusíme příliš dlouho přemýšlet. Je to onen motiv, který nám „vlezl pod kůži“, onen melodicky, harmonicky, rytmicky či jen témbrově výrazný a poutavý úsek, který z celé písně dělá to, co se pak nazývá jako „hit“.

Každý hudebník by měl být schopen právě takové momenty rozeznat a umět odhlédnout od toho ostatního, co je ve skladbě přítomno. A učiní-li tak u hudebního nástroje, kláves, notového papíru či počítače, objeví pro sebe tu krásnou melodii, která by zněla stejně působivě i kdyby jí zpíval pasáček hus před dvěma staletími, jindy nezajímavý hudební balast, který by si sám nikdy dobrovolně pro radost nezazpíval. Zatímco v prvním uvedeném případě víme, že melodie je funkční a zároveň půvabná i bez textu a ostatních nástrojů, v příkladě druhém zjistíme, že kouzlo skladby tkví v  něčem jiném a musíme tedy pátrat dále, proč je skladba pro nás tak subjektivně silná. Je melodie banální, když jí hrajeme na klávesy či kytaru, ale na nahrávce zní o mnoho lépe? Zde může být odpovědí mnoho: kupříkladu černošský zpěvák by i dětskou písničku na dva tóny zazpíval pro posluchače mnohem poutavěj, než hrajeme-li ji na flétně či klávesách a to jen díky barvě svého hlasu, výrazu, jemným změnám ve frázování či rytmice a to nemluvíme o harmonii (tj. „doprovodných akordech“) a dalších mnoha detailech, které tvoří celkovou tvář skladby.

Co všeho z předchozích odstavců vyplývá pro ty, kteří mají tvůrčí aspirace a chtějí skutečně analyticky porozumět hudbě proto, aby ji později sami mohli tvořit?

Neposlouchejme písně či skladby nikdy jako laický posluchač. Ptejme se proč se nám ta která skladba líbí či nelíbí a je-li to v našich silách, zkusme si podstatné stavební prvky našich oblíbených skladeb zapamatovat, zazpívat, přehrát na nástroji či v počítači. Většinou tak zjistíme, že skladba kterou jsme považovali za těžkou, složitou, nepřehlednou (odborně řečeno komplexní a prokomponovanou), je ve skutečnosti prostý popěvek na pár tónech, jehož hlavní silou je zvuk, výraz, rytmus, atmosféra a to zvláště v případě moderní populární hudby.

To není samozřejmě nic špatného a především to dává nám, jako někomu kdo chceme sámi hudbu tvořit, naději, že výsledky se dostaví mnohem dříve, než by se dostavily, kdyby před nás někdo položil klasickou partituru pro symfonický orchestr.

Poslouchejme tedy hudbu vždy pozorně, několikrát a zaměřme se vždy na detaily. Hudba, přehrávaná jako pouhá zvuková kulisa degraduje poučeného posluchače i samotného skladatele či interpreta, neboť ten jistě neměl v úmyslu, aby to nejlepší, čeho je hudebně schopen, někdo poslouchal jak se říká „jedním uchem tam, druhým ven“.